… ze vzpomínek Františka Filípka na 6. Plachtařské mistrovství Moravy konané v srpnu 1973 na Medlánkách
Bylo nádherné středeční ráno. Na obloze začala produkovat termika docela čítankové kumuly. Na 6. Plachtařském mistrovství Moravy (PMM) v roce 1973 na Medlánkách ředitel závodu Jindra Formánek pro tento den třetí rychlostní disciplínu – 200 km trojúhelník, obligátní Medlánky – Moravská Třebová – Přibyslav. Předpověď počasí byla vynikající a nálada závodníků báječná. Vrchní komisař Lancin (pozn. red. Pavel Lanštiak) ani moc nenadával. Formec (pozn. red. Jindra Formánek) trousil své obvyklé moudré rady typu: „kdo sedne v poli, platí basu piv“. Dokonce i Karla Hrně přestala bolet hlava po večerním „koksu“ (pro nezasvěcené: grog se zrnkem kávy, podávaný barmanem Dunivým Hromem – Vaškem Mecerodem). Vše nasvědčovalo tomu, že lze očekávat pohodovou disciplínu.
Ihned po otevření pásky v 11:00 hodin se vydávali první labužníci na trať. Já jsem ještě chvíli otálel a čekal další zlepšení meteopodmínek. Zhruba v 11:45 hodin prolétl páskou Jarda Marek, ostře sledovaný Šakalem. A to byl pro mne signál ke startu.
Zhruba ve 12:20 hodin jsem prolétl šílenou rychlostí v 950 metrech páskou. Nad Kuřimí jsem v hroznu ostatních větroňů dotočil základnu – 1600 m SOL Medlánky. V reproduktoru vysílačky se ozývaly klasické hlášky: „Hůl do vody vnořená vypadá jak zlomená …“, „Do prčic, u Boskovic je mrak jak prase a stoupání nikde …“ nebo „Do háje, zapomněl jsem se vyčůrat, musím pohnout, asi dneska zvítězím“ (podle hlasu Bakuráles). Svěžím tempem jsem se dostal za úroveň Jevíčka. A zhruba v 800 metech jsem vzal třímetrové stoupání. V 1350 metrech jsem dostal pěknou šlupku pod vnější křídlo. Razantně jsem hrábnul do řízení, chtěl jsem přehodit spirálu z levé do pravé zatáčky. A v tom se to stalo.
Noha na nožním řízení došlápla na doraz. Jasně jsem cítil, že prasklo lanko nožního řízení. Směrové kormidlo zůstalo plně vychýlené vlevo, z čehož jsem usoudil, že pravá pružina na směrovce se zřejmě vyhákla. Pochopitelně ve mně pořádně hrklo a zkoušel jsem, co se s takovým eroplánem dá dělat. Nic moc. Mohl jsem letět v ostřejší levé spirále. Anebo v ostrém levém skluzu. Rapidně jsem ztrácel výšku a bylo mi jasné, že přistání bude problematické. Začal jsem do mikrofonu řvát: „Securité, securité“. Má výzva však nenašla ten správný ohlas. Plachtařský národ se na dané frekvenci nadále bavil ve výše uvedeném konverzačním stylu. Na výzvu „May Day“, několikrát opakovanou, taktéž nikdo nereagoval. Na frekvenci byla stále slyšet celá řada tradičních plachtařských hlášek. Výšky neustále ubývalo. Dožral mne nezájem kolegů plachtařů na mé tísňové volání. Naštvaně jsem do mikrofonu zařval: „Do prdele, přestaňte žvanit, mám závadu na letadle“. To konečně zabralo.
Zavolal jsem leteckého mechanika z Moravanu Jardu Marka. (pozn. red. k nehodě Jardy Marka s medláneckým Standou Kubíčkem na Mistrovství České republiky 2000 v Jihlavě zde: Piloti: Standa Kubíček – Sázka na štěstí 2000 – 100 let Aeroklub Medlánky (aeroklubmedlanky.cz))Popsal jsem mu druh závady (stržené lanko nožního řízení, plná výchylka směrovky) a požádal jsem ho o radu, co se s takovým letadlem dá dělat a jak se v takové situaci přistává. V éteru uběhlo několik nezvykle tichých vteřin. Pak se Jarda ozval: „Franto, přistání s takto poškozeným érem je velmi riskantní, neváhej a vyskoč!“. Hrůzou nad tímto doporučením se mi postavily chlupy na celém těle. Zděšeně jsem se v 600 metrech (SOL Medlánky) díval, co všechno bych měl před výskokem udělat, abych dostál jeho doporučení. V průběhu posledních okamžiků jsem se elipsovitými zatáčkami snažil dostat nad vodní plochy údolí severně od Jevíčka. Výška na seskok se mi začala jevit jako nedostatečná. Kamarádům jsem do éteru oznámil, že výskok z letadla zavrhuji. I s takto porouchaným Orlíkem a s malou dušičkou v těle se pokusím přistát. Pak jsem kamarádům oznámil, že vypínám vysílačku a jestli budu fit, spojím se s nimi ze země.
Pevně jsem utáhl kurty a šel jsem do toho. Vybral jsem si pole s nízkým porostem. V ostré „glyzádě“ (skluzu) jsem si to šinul do třetí a pak do čtvrté zatáčky. Sestup na zvýšené rychlosti opět ve „šlajzně“. Těsně před dosednutím do řepného pole jsem se snažil zvednout pravé křídlo. Orlík však začal uhýbat ze směru. Abych udržel směr přistání, musel jsem upravit skluz. V poslední fázi přistání se konec křídla zapíchl do pole a ulomil se. Po dotažení výškovky a prvním doteku země jsem se odrazil a po několika skocích jsem se s Orlíkem zastavil.
Nastalo fantastické ticho. Fakt úžasné. Několik sekund jsem nevěřícně vnímal svět kolem sebe. Otevřel jsem kabinu, odkurtoval jsem se a šel zjistit rozsah poškození letadla. Můj první pohled patřil brázdě vyryté v poli. Vrátil jsem se asi pro 35 cm dlouhý konec křídla, který se povaloval několik metrů za Orlíkem. Při pohledu vzhůru jsem zjistil, že mému manévru přihlíželo několik pilotů kroužících nad polem. Zapnul jsem vysílačku a éterem se ozvalo: „Kluci, jsem na zemi, živý a zdravý, s mírně poškozeným Orlem“. Udal jsem svou polohu s tím, že „Vránu nepožaduji, ať přijedou s tranďákem“.
Vydal jsem se směrem ke Křenovu se snahou sehnat něco na zub a občerstvení. S nadšením jsem přivítal existenci samoobsluhy. S menší radostí jsem zjistil, že je v tuto dobu už zavřená. Po několikerém klepání mi otevřela blonďatá sympatická paní vedoucí. Po stručném vylíčení mého trauma s pochopením přinesla salám, rohlíky a půlčíka značkového likéru RUM. Tyto okamžiky jsem si náležitě vychutnal. Často na ně vzpomínám. Tak intenzivně jsem svět a všechno kolem nevnímal nikdy předtím a snad ani nikdy potom. Jo, a tu láhev jsme spaní vedoucí spolu téměř vypili.
Po návratu na letiště mne čekal redaktor Večerního Brna a nasupený Formec. Od plic mi vynadal, že kdybych vyskočil z letadla, jak jsem chtěl (ale já přeci nechtěl, to mi doporučovali jiní), vyrazil by mne s chutí z letiště.
Trup letounu a pravé křídlo jsme odnesli do dílen. S vydatnou pomocí Karla Běčáka byl Orlík za tři dny schopen letu. V závodě jsem pokračoval s handicapem dvou vynechaných disciplín. Do dnešního dne dlužím omluvu těm účastníkům mistrovství, kteří v inkriminované době díky této příhodě přestali závodit (jeden dokonce zkrachoval a musel přistát v poli).
