1.19 Z knihy Josefa Boháčka „Humoresky v modrém“

V roce 2009 vydal náš kamarád Josef „Pepi“ Boháček v nakladatelství Pavla Káni – vydavatelství KNIHAŘ knížku vlastních vzpomínek „Humoresky v modrém“ ISBN 978-80-86292-31-1. Protože kniha stále baví svým poučným a humorným vyprávěním nejen pamětníky oněch časů, ale i mladší piloty a zájemce o létání, rozhodli jsme se souhlasem vdovy po panu Boháčkovi a manželky vydavatele pan Káni zveřejnit alespoň malou ukázku Pepíkových vzpomínek.

Vybraný článek se věnuje startu na gumovém laně zvaném „gumicuk“, který je zmiňován v některých dalších článcích a na fotografiích věnovaných historii medláneckého letiště.

Startovali jsme gumicukem

Jeden ze způsobů startů školních kluzáků byl „gumicuk“, start pomocí pryžového lana. Jednalo se vlastně o prak, ale větší síly a rozměrů. Převážně se start na gumě prováděl tak, že se kluzák vytáhl na kopec, kde byl upevněný zadní vypínák pro držení kluzáku před odstartováním. Byl ovládán asi pět metrů dlouhým provázkem. Pokyn ke startu, který dával instruktor obsluze vypínáku, zněl „pustit“. Na tento povel obsluha otevřela vypínač a uvázané lanko na konci kluzáku ho uvolnilo.

Nejdůležitější však bylo napnutí dvou pryžových svazků, které byly kroužkem zachyceny na háku v přední části před nožním řízením. Gumová lana se napínala ve tvaru „V“ tak, aby „vystřelený“ kluzák nezachytil obsluhu lan. Silné gumové svazky byly ještě prodlouženy konopnými lany, která prodlužovala vzdálenost od kluzáku a umožňovala lepší držení při napínání. Silná konopná lana byla opatřena mohutnými uzly pro lepší chycení při napínání.

Pro uvedený start bylo zapotřebí nejméně čtyř mužů na každé straně. Povel instruktora pro tuto činnost byl jen „táhnout“ a po několika krocích „běžet“. Při dostatečném napnutí lan zbyl již jen povel „pustit“. To znamenalo, že se měl uvolnit zadní vypínák a kluzák měl být vystřelen do vzduchu.

K takovému startu kluzáku bylo zapotřebí dost lidí, nejméně však jedenáct. Když však uvážíme, že k transportu dalšího kluzáku do příkrého kopce asistovalo také osm až deset lidí, bylo tedy potřeba celkem přes dvacet statných aeroklubáků. Ti pak za celodenní námahu si mohli dát jeden dvacetivteřinový let.

Na kopci, odkud se startovalo, byla vždy početná skupinka „čumilů“, ze který bylo možné použít i některé chybějící členy jako napínače lana, ovladače vypínáku a podobně. Tak tomu bylo i jednoho pěkného podzimního dne před více než padesáti lety. První kluzák byl už přetransportován pod vrcholek kopce a jako obvykle tu čekala skupinka „čumilů“.

Instruktor stanovil pořadí startujících. Rozvíjelo se gumové lano, kluzák již čekal na startovacím místě. Mezi tím bylo do hangáru posláno několik lidí pro další kluzák. Vše bylo p připraveno pro první start. Z řad diváků se někdo zeptal, na čem to vázne, že akce nepokračuje. Instruktor vysvětlil, že chybí lidé do lan a na uvolnění zadního vypínáku. Několik diváckých dobrovolníků se okamžitě přihlásilo k výpomoci.

Pilot Pepa usedl do sedačky, přepásal se popruhy, roztáhl nohy, opřel je o pedály směrového kormidla, uchopil knipl a provedl s ním několik kontrolních pohybů. Instruktor zavěsil uvolňovací lanko do vypínače. Kroužek na konci gumových lan by zavěšen na hák před nožním řízením. U prodloužených konopných lan se formovala obsluha. Na každou stranu u prvního uzlu byl dán jeden aeroklubák jako částečný dozor. Za nimi pak tři vybraní chlapi z řad diváků. Vše se zdálo natolik jasné a zajištěné, že první start mohl začít. Mnozí z diváků se těšili, že uvidí poprvé startovat kluzák tak zblízka, a ještě jsou v akci jejich rodinní příslušníci a známí.

Pepa v pilotním sedadle si ještě očistil své velké sluneční brýle, tzv. „mekárturky“, uchopil knipl a celá akce mohla začít. Následovaly pokyny instruktora „pilot – připraven“, „vypínák – připraven“, „v lanech – hotovo“. Následoval povel: „táhnout!“ a po chvíli „běžet!“. Při maximálním napětí lana zbýval již poslední povel, a to „pustit“. Na tento povel měl být uvolněn zadní vypínák a kluzák měl být vystřelen (vystartován) do vzduchu. Po doznění povelu „pustit“ však obsluha vypínače stuhla a nic se nedělo. I když instruktor zakřičel ještě jednou a hlasitěji „pustit“, obsluha vypínače nadále zůstala ztuhlá. Na tento pokyn naopak pohotově zareagovali tři zapůjčení napínači lan.

Pustili napnuté lano a jediný aeroklubák, který věděl, o co jde, ještě více sevřel lano ve svých dlaních. Napnuté lano jej odstartovalo zpět ke kluzáku a táhlo ho po zemi s velkým zrychlením. Hrubý nerovný terén mu odstranil trenýrky, a tak po břiše a polonahý pokračoval dál. Při nárazu na větší terénní vlnu nešťastník pustil lano, které pak samo pokračovalo k závěsnému háku na přídi kluzáku. Přímo za závěsným hákem seděl pilot Pepa s rozevřenýma nohama opřenýma do pedálů. V dáli pozoroval uzly konopného lana, jak vyskakují na nerovném trenéru a nezadržitelnou rychlostí se blíží ke svému cíli.

Průšvihu nešlo zabránit. První uzel dosáhl svého cíle. Zasáhl Pepu přímo do nohy. Druhý uzel vyskočil o trošku výš a trefil Pepu mezi oči a roztříštil mu vyleštěné brýle. Třetí uzel se zabořil do náběžné hrany křídla, kde prorazil dvoumilimetrovou překližku.

Napínači pomalu uvolnili druhou větev lana, aby zabránili dalšímu možnému maléru.

Skončil letový den, aniž by někdo odstartoval. Pilotovi Pepovi naskakovaly boule na všech zasažených místech a pomalu měnily barvu od modra do fialova. Horší však byl zásah mezi nohy, kde velká bolest nebrala konce, a Pepa musel být odvezen do nemocnice.

Druhý poraněný se svlečenými trenýrkami byl odveden do hangáru, kde bylo použito jen obsahu zdejší lékárničky. Bilance dnešního letového dne byla nepříznivá. Provedeno nula startů, dva zranění a jeden poškozený kluzák.

Asi za tři týdny po propuštění z nemocnice dobelhal se pilot Pepa širokým krokem na letiště. Barvitě vylíčil, jak byl přivezen do nemocnice ve velkých bolestech a jak lékaři zjišťovali, co se mu to stalo. Když události toho dne lékařům vypověděl, pak celou historku musel ještě jednou zopakovat panu primářovi. Ten se tak rozesmál, že ho chytil srdeční záchvat. Pak se všichni museli více věnovat panu primáři, aby ho vzkřísili, místo jemu zraněnému. Asi za půl roku na to se Pepa oženil, prý musel.

Kdo však byl obeznámen s touto leteckou nehodou, tak tomu nevěřil, že bude mít Pepa někdy rodinu. Zanedlouho po svatbě se stal otcem dvojčat. Dodnes je hodně nactiutrhačných pochybovačů, které mají dojem, že dvojčata nebudou jeho.

Létání je prostě sportem pro odvážné a statečné muže.

Zdroj:

BOHÁČEK, Josef. Humoresky v modrém. 1. vyd. Praha: Pavel Káňa-vydavatelství KNIHAŘ, 2009. ISBN 978-80-86292-31-1. 86 s., s. 61–63.