Prvního června roku 2000 jsem se připravoval na soutěžní let plachtařského Mistrovství České republiky v Jihlavě s kluzákem VSO 10 startovního čísla 21. Závody již téměř končily a před námi byly poslední dva nebo tři letové dny. Počasí bylo příznivé, a tak organizační štáb vypsal let na 300kilometrové trati s jedním otočným bodem na letišti v Hosíně u Českých Budějovic. Po startu jsme vyčkávali v okolí letiště a vzhledem k vývoji počasí, kdy ubývalo kumulů, jsme se v několika skupinách vydali na stanovenou trať. O mistrovský titul usilovalo přes padesát závodníků.
Na desátém kilometru v místech, kde je za Jihlavou lom, jsem s ostatními piloty kroužil ve slabém stoupavého proudu pod jedním z posledních mraků. Dále už byla jen modrá obloha. Ve výšce asi 800 metrů nad zemí jsem náhle pocítil silný tupý náraz do pravého křídla. Hned mi blesklo hlavou, že se stalo to, čeho se všichni piloti obávají – srážka ve vzduchu. Letmý pohled doprava na křídlo ukázal, že jeho značná část je pryč a že se zbytků odlamují části potahu.
Okamžitě se změnily letové vlastnosti kluzáku. Vztlaková síla na neporušeném křídle překlápěla stroj kolem podélné osy. Ani kontra balančními křidélky nepomohlo, a tak jsem se snažil zastavit rotaci směrovkou a podvědomým zvýšením rychlosti.
Do rádia se ozvalo několik hlasů s krutým verdiktem: „Máš pryč křídlo!! Ihned vyskoč!!“ Jako blesk mi hlavou projela myšlenka, že padák na mých zádech je ten nejstarší z celého našeho aeroklubu těsně před vyřazením z provozu, kdo ho asi balil, jestli bude fungovat, a to vše včetně silného pocitu, že ven se mi vlastně vůbec nechce.
Na rychlosti kolem 200 km/hod., s vyšlápnutou směrovkou a knyplem drženým oběma rukama v maximální výchylce se rotace zastavila a já zabodl oči do místa, kde jsem tušil místo přistání. Rozhodnutí bylo jasné, letí to, a tak nevystupovat… Výška ale při klesání 10 m/sek. rychle mizela a já viděl jen to pole za vesnicí. Ve 100 metrech nad terénem jsem podvědomě zmírnil rychlost klesání, ale okamžitě se dostavila tendence poškozeného letadla k překlopení na záda. To jsem nemohl dopustit, a tak jsem se na té strašné rychlosti řítil dál do mladého obilí. Otevřít podvozek nešlo – chyběla volná ruka, která by to zvládla. A už jsem byl na poli. Naštěstí zelený ječmen na poli pomohl stroj zbrzdit. I tak levé křídlo s šíleným průhybem rylo do země přitom, jak se kluzák smýkal bokem. Hromady hlíny a vytrhaného obilí dopadaly na kabinu, která naštěstí vydržela i několik úderů hlavou a vytrženým akumulátorem. Pak se pohyb zastavil a do nastalého ticha se ozval Fildův hlas, který se mě ptal, jak jsem na tom. Po odpovědi, že jsem OK, se mu určitě taky ulevilo. Vystoupil jsem ven a uviděl zbytky kluzáku, se kterým jsem chodil na všechny závody. Smutný byl pohled na zlomený trup, vytržená kormidla, a hlavně to pravé křídlo. Nevěřícně jsem zíral na téměř čistý řez v polovině jeho délky. Ani jsem neměl ponětí, že můj divoký sestup probíhal pouze s jedním balančním křidélkem. Při tom pohledu mi teprve došlo, že je to zázrak, že stojím na pevné zemi u obce Větrný Jeníkov.
Hned jsem sáhl po mobilním telefonu a volal na věž do Jihlavy, kdo byl ten druhý pilot a jak dopadl on. S obrovskou úlevou jsem se dozvěděl, že to byl Jarda Marek z Holešova a že také on je v pořádku. Se značně poškozeným kluzákem přistál několik kilometrů ode mne. Jeho kluzák měl rozbitou torzní skříň křídla, předek trupu a kabiny. A co víc… zbytky mého křídla mu projely centroplánem a přerušily náhon na křidélka. Spolu jsme se potkali při vyšetřování nehody a byli jsme oba rádi, že to tak dopadlo. Bylo nám jasné, že jsme si vybrali štěstí na mnoho let dopředu.
A co se vlastně stalo? Jarda mne přehlédl při kroužení ve chvíli, kdy letěl rovně rychlostí asi 130 km/hod. Proto byl náraz tak silný, že mu přelomil bytelný nosník křídla a sobě značně poškodil kluzák.
Na letišti v Jihlavě nás všichni vítali. Byli rádi, že jsme se vrátili živí a zdrávi. Večer jsme jeli pro zbytky letadla do osady Bílý Kámen. Z obou letadel nám zbyla pěkná hromada, které vévodil téměř třímetrový zbytek mého pravého křídla.
Večer jsme se povinně zúčastnili oslavy našich společných „druhých narozenin“, kterou iniciativně zorganizovali kolegové závodníci. Ráno bylo velkou atrakcí před hangárem skládání trosek obou letadel pod zasmušilým pohledem zástupce pojišťovny, u které byly oba stroje havarijně pojištěny. Názory odborníků byly jasné, oba kluzáky byly poškozeny natolik, že nebyly schopny letu. Bez křídla a balanček to prý neletí…
A perlička nakonec: sportovní komisaři vyhodnotili oba záznamy letů a zahrnuli nás do výsledkové listiny. V disciplíně jsem porazil kolegu Marka o dva body, protože trosky mého kluzáku byly blíže prvnímu otočnému bodu… A protože konec jednoho je vždy začátkem něčeho jiného, tak na jaře následujícího roku stál před naším hangárem krásný větroň Standard Cirrus OK-6556, který byl pořízen ve francouzském Strassburku jako náhrada za zničený VSO-10. A tak začala medlánecká doba laminátová.
