Věra Hudcová, rozená Špidlová, se k plachtění dostala přes basketbal, kde bojovala za Vyškov o druhou ligu a plavání, kde závodila i v Praze na 200 m prsa.
S plachtěním začínala v roce 1949 ve věku necelých 16 let na letišti ve Vyškově. K tomuto sportu ji přivedl bratr Karel. Svůj pilotní výcvik již ale dokončovala na letišti v Brně-Medlánkách, protože do Brna ji přivedla lákavá pracovní nabídka.
Každý začátek je těžký a nebylo tomu jinak ani v případě Věry Hudcové. Při jednom z prvních pokusů o získání stříbrného „C“ poškodila Šohaj při přistání do pole po zachycení křídlem o obilí. Po zákazu plachtění, kdy denně pomáhala na letišti s čímkoliv se dalo, se neobrátila k plachtění zády a mohla znovu vzlétnout. Už o rok později byla vyslána na soustředění žen do Vrchlabí, kde si dokončila své stříbrné „C“ a navíc porazila naši tehdejší plachtařskou ženskou špičku.
Díky svým výkonům v roce 1956 získala spolu se čtyřmi dalšími plachtařkami možnost účasti na II. Celostátních plachtařských závodech ČSSR mužů, které se konaly ve Vrchlabí. Zde mezi ženami skončila druhá a vytvořila svůj první národní rekord na větroni VT-125 Šohaj, kdy na 100 km trojúhelníkové trati letěla rychlostí 46,5 km/hod.
Věra Hudcová se věnovala létání s plnou podporou a pochopením své rodiny. Jejím manželem byl známý brněnský pilot a akrobat Jaroslav Hudec, který byl v letech 1955 – 1964 i náčelníkem letiště Brno-Medlánky. Udivoval svou akrobacií na větroni typu Luňák, a to jak v sólových letech, tak i při spojení s vlečným letounem pilotovaným Václavem Krystou nebo později legendárním Františkem Novákem. Zemřel však 30. července 1972 ve věku pouhých 41 let.
Husarský kousek se podařil Věře Hudcové spolu s Evou Vrbackou dne 16. 3. 1961. I přes nedostatečné technické vybavení dokázaly na větroni L-13 Blaník z letiště Spišská Nová Ves v dlouhé vlně překonat světový rekord v převýšení (svým výkonem 6 933 m). Absolutní dosažená výška 7 748 metrů znamenala současně i nový rekord národní.
Za svou dlouholetou kariéru bodovala Věra Hudcová i na mezinárodních závodech. Své první mezinárodní závody konané v roce 1965 v Lipsku vyhrála. Ačkoliv v té době byla reprezentantkou ČSSR Svazarmu, musela si na soustředění a závody brát řádnou nebo neplacenou dovolenou a hradit mnohé poplatky ze svého, protože létání nebylo ani v té době plně hrazeno ze státních dotací (pozn. v roce 1965 činila výše členských příspěvků v Aeroklubu Brno-Medlánky 150 Kč, dalších 300 Kč hradili členové na starty, letovné a zpětné transporty, ke krytí nákladů se členové Svazarmu účastnili mnoha hodin na výdělečných brigádách). A tak i v době, kdy byla reprezentantkou ČSSR, vycházely o ní novinové články s titulky typu „Mistryně ČSSR, která platí za start“ nebo „Amatérka každým coulem“.
V dalších letech se Věra Hudcová zúčastnila čtyř ročníků srovnávacích závodů socialistických zemí, kde v konkurenci nejlepších evropských plachtařek obsadila dvakrát 3. místo, jednou skončila pátá a v roce 1973 na domácí půdě ve Vrchlabí obsadila místo první.
V letech 1957 až 1989 se pravidelně účastnila mistrovství republiky žen, kde šestkrát vybojovala titul nejvyšší a ve zbylých případech stála většinou „na bedně“. V kategorii žen vytvořila celkem šestadvacet československých rekordů. V některých letech připomínala československá rekordní listina v plachtění žen její památník. Některé z jí dosažených rekordů jsou platné dodnes.
V roce 1973 byla vyhodnocena jako druhá nejlepší sportovkyně města Brna (hned za Mistry světa v kolové Janem a Jindřichem Pospíšilovými). K úspěchu jí blahopřál tehdejší primátor města Brna, Ing. Vladimír Štroner.
V roce 1976 vybojovala na Mezinárodním mistrovství Polska, kde bojovala jako jediná česká závodnice, se sklonila jen před takovými osobnostmi polského a světového plachtění jako byla například Pelagia Majewska (pozn. 1933 – 1988, polská pilotka ukrajinského původu, instruktorka letadel a kluzáků, držitelka mnoha národních a světových rekordů na kluzácích, sociální aktivistka), Eva Dankowska a Hana Badura. Skončila hned za nimi jako čtvrtá.
V roce 1978 byla nepochopitelně vyřazena z reprezentace. Toto vyřazení přišlo v době, kdy mohla zúročit své nabité zkušenosti a předat je mladším kolegyním. Na plachtění ale nezanevřela a až do skončení své aktivní plachtařské činnosti v roce 1989 řádně trápila „ty mladý holky“ na Mistrovství žen Československa.
Díky svým dosaženým sportovním výkonům se stala v roce 1967 mistryní sportu. V roce 1972 získala titul zasloužilé mistryně sportu. V letech 1981 a 1982 byla vyhodnocena jako nejúspěšnější sportovec Svazarmu, několikrát obsadila přední místo v anketě o nejúspěšnějšího sportovce Jihomoravského kraje. Byla držitelkou zlatého odznaku „C“ se dvěma diamanty. I přes všechny úspěchy i životní trampoty zůstala až do své smrti v únoru 2022 skromnou a sympatickou paní a nadšenou zahrádkářkou na zahrádce na medláneckém letišti. Zemřela v 89 letech.
